Ani dnešní moderní doba si s postojem k seniorům nedokáže tak úplně poradit. Ačkoli pro ně vymyslela zcela nový pojem důchodce (tj. penzionovaný člověk pobírající rentu), zároveň je tím ale vystrnadila na okraj zájmu. Dnešní společnost orientovaná především na výkon a nezávislost, svým charakterem vystrnadila starou generaci z obvyklých vazeb a připravila živnou půdu pro přehlížení, nezájem, až diskriminaci, s níž se senioři především ze strany mladé generace setkávají.
K tomu lze přičíst prakticky permanentní šíření „poplašných“ zpráv o stárnutí lidstva a hrozícím dramatickém nárůstu počtu starých lidí v populaci, lamentování nad neudržitelností financování důchodového systému a na druhé straně nářky nad výší přiznávaných rent v kontextu cen – a na sociální konflikt je slušně zaděláno. Spisovatel Roald Dahl ve známém pohádkovém příběhu Karlík a továrna na čokoládu popisuje mimo jiné i idylické vztahy v chudé Karlíkově rodině. Tři generace žijí v malém domečku, dědové a babičky si hoví v nejlepší (vlastně jediné) posteli, jejich potomci a vnuk se uskrovňují a na oplátku se jim dostává lásky a moudrosti. Na podobném scénáři je postavena třeba legendární Babička Boženy Němcové. Realita ale zdaleka nebývala tak idylická. Lidstvo už sice urazilo pořádný kus cesty od doby, kdy se staří a nemohoucí jedinci zabíjeli či ponechávali napospas divé zvěři, aby neujídali ze skrovného krajíce a neohrožovali obranyschopnost kmene. Nicméně někteří příbuzní se ke svým dědům chovali leckdy hůř než divá zvěř. Především na vesnicích sice ještě v minulém století fungoval institut tzv. výminku, kdy staří rodiče postoupili potomkům majetek výměnou za dohodu, že jim do konce života zajistí bydlení a stravu. I život na výminku však byl kolikrát peklo. Ale byly to právě majetkové poměry a tehdejší způsob obživy, kdy se povolání (a tím i zkušenosti) dědily z pokolení na pokolení, které dávaly staré generaci určitou jistotu potřebnosti.
To však už neplatí. Mladí dnes rady babiček a dědečků nepotřebují, protože co potřebují, najdou na internetu (nebo si to alespoň myslí). Pocit vlastní neužitečnosti na jedné straně a nepotřebnosti na straně druhé rozevírá mezigenerační nůžky, a pokud sama rodina na vztahy příliš nedbá, k odcizení dojde velmi snadno.